Milé sestřičky,
skutečnost už znáte. Hanička zemřela. Odešla však tím nejpokojnějším způsobem, jaký si lze představit. Objevení osmi až deseti metastáz na mozku před více než rokem znamenalo neodvolatelný rozsudek smrti. Předpověď profesora Vorlíčka, předního českého onkologa byla po shlédnutí dokumentace velice chmurná: v nejlepším případě několik měsíců života, velice zlý konec. Chtěl mne tak připravit na to, co bude následovat.
Nyní už víme, že se nic z toho nevyplnilo. Hana odmítla ozařování celé lebky i chemoterapii a prožila v naprosté pohodě velmi hezkých 11 měsíců obyčejného, ničím nezkaleného života. Však jste ji samy poznaly. Až do posledních dní, kdy se už vědomí (ale nikoliv schopnost logicky myslet) postupně zakaluje a spánek začíná převažovat nad chvílemi bdění, neztratila optimismus a schopnost se radovat. Neptejte se mi, jak je to možné – vymyká se to snad všem odborným zkušenostem. V této chvíli už na tom ostatně ani nezáleží.
Manželčina nemoc, trvající přesně rok a jeden den od chvíle, kdy byla odhalena, v situaci už beznadějné, mi umožnila srovnat různé možnosti, jaké pacient v té chvíli má. Rychlá záchranná služba jí třikrát dovezla na neurologické oddělení velké pražské nemocnice. Nebyl to pro ní příjemný zážitek. Bez ohledu na dobrou vůli znemožňoval systém neustálého střídání lékařů a sester – z provozních důvodů opodstatněný – navázat jakýkoliv bližší kontakt mezi pacientem a lékařem či sestrou ve službě. Nemocniční režim (a opakuji, chápu jeho opodstatnění) byl zcela neosobní, jako práce na pásu, většina sester i lékařů bylo přetažených, někdy nerudných…
Několik dní na onkologickém oddělení soukromé nemocnice na Pleši bylo odlišných. Všichni, od recepce až po uklizečky, se tam usmívali, vládla tam neuvěřitelně uvolněná a přátelská atmosféra. Nevím, jak jí dosahovali, ale byla nakažlivá. Když se lékaři nebo sestry usmívali na pacienty, ti se na oplátku usmívali na ně. Problém byl v něčem jiném. Pacienti leželi na pokojích po dvou, ale většinou po třech, v různém stadiu nemoci. Poměrně mladá spolubydlící mé manželky téměř neustále telefonovala. Každé dvě hodiny, ve dne i v noci, navíc zvonila na sestru s žádostí o kyslík, říkala mu něžně „kyslíček“. Normálně už dýchat nedokázala. A právě této noci, při mnohahodinové procházce v parku, se manželka rozhodla, že odmítne jak ozařování celého mozku, tak chemoterapii (která na metastázy na mozku stejně téměř nepůsobí). Chtěla dožít čas, který ji ještě zbývá v klidu a doma. Slíbil jsem jí to.
S přibývajícími týdny problémy postupně narůstaly, při velkém počtu metastáz na mozku se nedá nikdy předvídat, která část organizmu začne selhávat. Začala se objevovat bolest a s ní nutnost začít podávat morfium. Mobilní hospic je v této chvíli tou nejlepší možností, která ještě zbývá. Štěstí bylo, že se nejbližší hospic vyskytuje i v Lysé, tedy relativně blízko Brandýsa. Pražská hospicová organizace Cesta domů totiž nesmí statutárně působit mimo území hlavního města.
Nemocný je sám, obklopen prostředím, které dobře zná a které má rád. Pomoc přichází za nim nejen v podobě léků, ale doprovázená také vlídností, radami a ochotou naslouchat, někdy i celé hodiny. Nemoc však už nejde v této fázi zastavit, jen zmírnit důsledky. Po jednotlivých injekcích přichází na řadu dávkovač, umožňující vstříknout utišující prostředky a léky v pevně zvolených intervalech. V dalších týdnech se potíže (ale nikoliv bolest) zvětšovaly a začaly přesahovat možnosti členů domácnosti. Následoval převoz do domácího hospice v Čerčanech, kde také manželka zemřela, klidně a bez bolesti, ve spánku. Šest neděl, až do konce, jsem tam bydlel s ní, v hospicích, kam mohou návštěvy chodit bez omezení se to smí. Svým způsobem zůstala doma.
Setkání s vámi bylo pro mne trochu zjevením. Nedokážu si vybavit jediného svého kamaráda, dokonce ani přítele, ochotného strávit celý den ve vlacích jen proto, aby viděl na několik minut pacienta v cizím (byť spřáteleném) hospici, s nímž se vaše cesty protnuly na několik krátkých týdnů.
Děkuji.
Bohuslav Šnajder